Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A opět na nás útočí naši slovenští bratia. Naštěstí ovšem jen na naše sluchovody, protože jinak bychom to proti jejich MIGům 29 asi těžko vychytali. Minimalistické brutal duo ze Žiliny se loni rozhodlo konečně něco spáchat ve studiu. Miro (voc.) a Michal (guit, bass) jsou milovníky gore. Pamatujte si to dobře – co není gore, to nejsou Goreopsy. Naštěstí to neplatí i naopak. Ano, kluci se nechávají inspirovat US brutal gore/death scénou. No a jelikož kolem nich není dostatek dost rychlých a gore oddaných bubeníků, pomáhají si mašinkou. Co z toho plyne? No, plyne z toho jak jinak než – GORE! Už na obalu se na vás šklebí pěkná „gore“ jizva a když otočíte tape, tak na vás jukne heslo „WORSHIP GORE!“ Pak už jen třeba vložit tape do tape recorderu a vyvalí se na vás – no, hádejte co? No, popravdě řečeno nejdřív je tam intro, ale i to je řádně gore! Prostě pokud máte tohle rádi, Goreopsy se vám líbit budou. Minimálně aspoň trošku. Mně se třeba na tom moc nelíbí, že do strašně rychlých klepaček jsou nasoukány místy poměrně pomalé riffy. Ale proti gustu žádný dišputát. Miro má vokál řádně prokloktaný, takže bez obav. Chcete Goreopsy přirovnat? Snad zkuste skloubit brutalitu Viral Load s minimalismem Mortician. V každém případě všech pět zde rozmázlých gore výplachů má slušný zvuk ze studia Rapes, takže si stačí dát krvavý steak a oddat se GORE!!!
6 / 10
Vydáno: 2000
Vydavatel: Vlastní náklad
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.
Album, které jde ve šlépějích dva roky starého „God's Country”, ale ve všech ohledech se mnou více rezonuje. Je o něco rychlejší, průraznější a kousavější. Přímá srážka stylu kapel jako DAUGHTERS, HARVEY MILK a třeba i ACID BATH.
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
